Rádi bychom vás informovali o zajímavém rozsudku Nejvyššího správního soudu (NSS) č. j. 9 Afs 147/2020 – 87 ze dne 14. prosince 2023.

V posuzovaném případě podal stěžovatel dodatečné daňové přiznání za 4. čtvrtletí 2015, v němž si uplatnil náklady na pořízení vozidla pro účely svého podnikání, a přiložil daňový doklad s datem uskutečnění zdanitelného plnění dne 15. 7. 2015. Na výzvu správce daně k odstranění pochybností stěžovatel předložil knihu jízd. Správce daně zjistil, že kniha jízd stěžovatele začíná dne 7. 7. 2015, ale dle informace prodejce, kterého správce daně vyzval k poskytnutí informací, bylo vozidlo fyzicky předáno až dne 15. 7. 2015.

Správce daně proto zaslal výzvu Policii ČR podle § 57 odst. 1 písm. d) daňového řádu, ve které požadoval poskytnutí informací o pohybu vozidla, konkrétně žádal: „informace o pohybu motorového vozidla RZ […] v období od 1. 7. 2015 – 31. 3. 2016 po vybraných komunikacích, a to konkrétně: dálnice D8, nájezdy a sjezdy ostatních dálnic v okolí města Prahy“. Policie v odpovědi na výzvu zaslala správci daně tabulku záznamů pohybu vozidla s informacemi o jeho průjezdech v jednotlivých dnech a časech v požadovaném období pod jednotlivými kamerami na vybraném úseku komunikací v Praze a okolí.

Kasační soud věc projednával již podruhé, přičemž podanou kasační stížnost nejprve zamítl.[1] NSS původně posvětil právo finančního úřadu požadovat po Policii ČR záznamy ze systému tzv. Automatické kontroly vozidel za účelem správy daní. Tento rozsudek, za který NSS mj. získal anticenu „Úředního slídila“[2], však loni v březnu zrušil Ústavní soud.[3] Důvodem bylo, že NSS se nevypořádal s otázkou, zda policie byla oprávněna dříve pořízené kamerové záznamy na žádost správce daně zpracovat, tj. kamerové záznamy utřídit do podoby, kterou správce daně vyžadoval a předat takto zpracované údaje správci daně pro účely daňového řízení. NSS tak musel věc posoudit znovu v intencích závazného právního názoru Ústavního soudu[4]. Tentokrát však shledal kasační stížnost důvodnou.

Na úvod NSS konstatoval, že je třeba rozlišit samotné pořizování kamerových záznamů Policií ČR a následné poskytnutí informací z nich správci daně:

• Pro poskytnutí údajů v tomto případě není relevantní § 60 odst. 1 zákona o policii, neboť to upravuje zpracovávání informací a údajů uvnitř pro vlastní účely Policie ČR.
• Poskytování a zpracování osobních údajů a informací navenek jiným orgánům veřejné správy upravuje § 78 zákona o policii.
• Možnost správce daně vyžádat si od Policie ČR kamerové záznamy o pohybu vozidla z hlediska správy daní pak upravuje § 57 odst. 1 písm. d) daňového řádu.

Obě relevantní ustanovení (§ 78 zákona o policii a § 57 odst. 1 písm. d) daňového řádu), na jejichž základě by mohlo dojít ke zpracování a předání údajů Policií ČR správci daně, však mají společnou podmínku nezbytnosti údajů pro správu daní.

Vzhledem k tomu, že samotné poskytnutí údajů potenciálně představuje zásah do práva na soukromí a práva na informační sebeurčení, je rovněž nutné zabývat se testem proporcionality, tj. posoudit, zda poskytnutí údajů bylo:

• vhodné (způsobilé) k naplnění cíle správy daní (správné zjištění a stanovení daně),
• nezbytné k dosažení tohoto cíle (tj. neexistuje mírnější prostředek),
• a pokud ano, v takovém případě posoudit přiměřenost v užším slova smyslu (poměřit závažnost zásahu do práv oproti cíli správy daní).

NSS s odkazem na klíčový princip důkazního břemene v daňovém řízení, kdy správce daně vychází z tvrzení a důkazních prostředků daňového subjektu a není to primárně správce daně, kdo z vlastní iniciativy zjišťuje skutkový stav a materiální pravdu, ve věci konstatoval, že:

• V řízení před správcem daně stěžovatel předložil k prokázání užívání zakoupeného vozidla pro ekonomické účely především knihu jízd.
• Z dosavadní judikatury NSS je zjevné, že knihu jízd lze zpochybnit i bez její konfrontace se záznamy z policejních kamer, a to na základě např. jiných dostupných informací v daňovém řízení anebo pro vnitřní rozpornost či obecnost knihy jízd.
• Lze-li knihu jízd zpochybnit jiným, méně invazivním způsobem, který nevyžaduje předávat informace včetně osobních údajů, není užití kamerových záznamů nezbytné.
• Byť by použití kamerových záznamů mohlo být vhodné, není nezbytné: „Nezbytnost jakožto vyšší standard ochrany má zaručit, že do práv subjektů bude zasahováno jen, není-li tu jiná možnost jak informace, které mohou být i osobními údaji, získat.“
• Údaje v knize jízd tak bylo možné zpochybnit i jiným způsobem a nechat na stěžovateli, aby tyto pochybnosti správce daně případně rozptýlil. Ostatně správci daně vznikly ohledně knihy jízd určité pochybnosti (indicie), rovněž sám stěžovatel přiznal, že kniha jízd je nepřesná a dopisoval ji zpětně.

Lze tedy shrnout, že v daném případě správce daně nebyl oprávněn záznamy od Policie ČR vyžadovat a použít je jako důkazní prostředek v daňovém řízení, jelikož nešlo o údaje nezbytné pro správu daní.  Správnost údajů v předložené knize jízd mohl správce daně ověřit a případně zpochybnit jiným, méně invazivním, způsobem. Záznamy od Policie ČR byly získány nezákonně. Bude tedy na daňových orgánech, aby nárok stěžovatele na odpočet daně znovu posoudily a užívání stěžovatelova vozidla pro jeho ekonomickou činnost případně zpochybnily jiným způsobem.

Závěrem je třeba říci, že vzhledem k tomu, že nebyl naplněn test nezbytnosti, NSS se již nezabýval otázkou proporcionality oprávnění vyžádat si a předat kamerové záznamy o pohybu vozidla s ústavními právy stěžovatele na soukromí a informační sebeurčení dle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny, tj. přiměřeností v užším slova smyslu.

[1] Rozsudek NSS ze dne 21. 7. 2022, č. j. 9 Afs 147/2020-34.

[2] Ceny Velkého bratra (Big Brother Awards, též Soutěž o největšího slídila) je soutěž, v níž jsou vybírány subjekty, které nejvíce narušily soukromí lidí, v ČR soutěž organizuje občanské sdružení Iuridicum Remedium (IuRe).

[3] Nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2621/22.

[4] „Nejvyšší správní soud se tak bude muset zabývat otázkou, zda zákonné zmocnění policie dané v § 60 odst. 1 zákona o policii skutečně umožňuje poskytnout záznamy jiným orgánům veřejné správy (zda je dostatečná úprava informační povinnosti podle § 57 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád - viz bod 14. odůvodnění napadeného rozsudku). Dospěje-li k závěru, že takto policie může postupovat, bude třeba uvážit, zda takové oprávnění není v rozporu s některými z ústavně zaručených práv, zejména s právem na soukromí a právem na informační sebeurčení podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny.“ (nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2621/22, bod 20).