Jaký zažíváte pocit, když Vám přijde na poštu doporučený dopis s modrým pruhem nebo když najdete na stole vzkaz od sekretářky s číslem telefonu „sháněl Vás někdo z finančního úřadu, máte volat zpět“?

Většinu z nás polije studený pot. Popíšu v tomto článku, jaký postup je vhodné zvolit, čeho se vyvarovat a na co být připravený. Dám Vám několik velmi praktických rad.

Pokud ve Vás dopis Finančního úřadu (FÚ) vyvolává nepříjemné pocity a emoce, je Vaším prvním úkolem se takového pocitu zbavit. Pokud budete jednat s pocitem strachu, jste na dobré cestě na sebe prozradit něco, co určitě FÚ ani netušil.

Počítejte s tím, že na druhé straně stojí člověk, který chodí do práce tak, jako vy. Jeho pracovní náplní je zajistit pro stát řádný a poctivý výběr daní. Dělá to tak, jak nejlépe umí.

Klientský přístup

Podle zákonem definovaných zásad (Daňový řád) by se k Vám měl pracovník FÚ chovat jako ke svému klientovi. Pracovníci Generální finančního ředitelství mluví o takovém klientském přístupu. Je to trochu těžká představa, že se někdo, kdo má kontrolovat, zda řádně a včas platíte daně, k Vám bude chovat jako ke klientovi, který si jde například koupit auto. Takže nemějte strach a čekejte, že se k Vám úředník bude (nebo by měl) chovat s klientským přístupem a sledujte, co se bude dít.

Další zásadou, kterou je dobré znát je to, že pokud s Vámi někdo komunikuje ústně, většinou se snaží zjednodušit pracný úřední postup a ušetřit si tak práci. Pokud mu tu práci pomůžete ušetřit, bude určitě vstřícnější. Na písemnou komunikaci je vždy potřeba odpovídat písemně nebo ústně do písemného protokolu.

Je dobré také vědět, že většina podnětů ze strany FÚ je pouze administrativního charakteru. Nejvíce výzev a kontrol se týká nadměrného odpočtu DPH. Často se doplňují a opravují chybně vyplněné tiskopisy. Hodně často komunikujeme s registračním oddělením. O časově náročnější záležitost může jít, když se Vám FÚ nahlásí ke kontrole.

Z praxe vím, že největší chybou bývá to, že řeknete FÚ více, než na co se původně ptal.  Prostě prozradíte to, co jste prozradit neměli. Z toho vyplývá další rada. Odpovídejte jen na ty otázky, které dostanete. Je dobré nejdříve rozumět tomu, co chce FÚ vědět, ověřit nebo zkontrolovat a poté s rozvahou odpovídat. Předpokládá to alespoň částečnou znalost Vašich práv a povinností, tedy znalost daňového řádu.

Pokud si Vašeho času a zbavení se negativních pocitů ceníte více, než peněz za daňového poradce, je samozřejmě nejlepší nechat za sebe jednat profesionála, pro kterého je vyřízení Vaší daňové záležitosti běžným pracovním úkolem. Pak proti sobě stojí dva pracující, jeden, který hájí zájmy státu, druhý zájmy klienta. Osobní emoce odpadají.

Jak si vybrat daňového poradce

Daňových poradců je celá řada. Jak si vybrat? První otázkou jsou peníze. Zeptejte se na hodinovou sazbu a udělejte si obrázek. Služby daňového poradce se dají pořídit od sazby 1.000 do 10.000 Kč. Ke zvážení je, zda Vaší záležitost musí vyřešit daňový poradce nebo stačí jen jeho asistent.

Pokud jste se tedy už rozhodli pro sazby, vybírejte dále podle toho, jakou má daňový poradce povahu – jak bude jednat s FÚ. Chcete-li zaujmout agresivní postoj, vyberte takového, který bude bojovat, bude nepříjemný a útočný. Úředník může útoku podlehnout, může ustoupit. Ve většině případů se ale bude bránit a vaše vztahy s finančním úřadem to nevylepší.

Pokud nemáte bojovnou povahu a raději chcete jít cestou domluvy, vyberte si takového daňového poradce, který je schopen se i s FÚ dohodnout. Samozřejmě, že „dohodnout se“ neznamená přesvědčit FÚ, že má ve všem pravdu.

Osobně si myslím, že cesta dohody je jednodušší. Ne vždy je však dohoda možná. Pak nastupují argumenty. Ty musí být silné a v každém případě. Na argumentech pak závisí kvalita daňového poradce.

Závěrem

Přeji hodně úspěchů v podnikání a žádný strach z FÚ. Vždyť platí, že pokud nebudou podnikatelé ani podniky, nebude mít kdo platit daně a stát bez daní nefunguje. A to si určitě uvědomují i FÚ. Pokud to čas od času zapomenou, je vhodné jim to připomínat.

Daně odvádějí podnikatelé. Pokud by nikdo nepodnikal, nikdo by také neodváděl daně. V tu chvíli by ani stát neměl z čeho „žít“. A to přece nikdo nechce.