V praxi občas dochází k situacím, kdy zaměstnanec odjede na pracovní cestu po odpracování části nebo celé pracovní směny. V souladu s § 236 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen umožnit zaměstnancům ve všech směnách stravování. Kolektivní smlouvou nebo interním předpisem si dále stanoví podmínky pro vznik práva na toto stravování a výši finančního příspěvku na stravné, bližší vymezení okruhu zaměstnanců, atd.

Podle § 88 zákoníku práce poskytuje zaměstnavatel, nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce, přestávku v práci na jídlo a oddech, nejméně 30 minut (u mladistvých zaměstnanců nejdéle po 4,5 hodinách). V případě rozdělení přestávky, musí alespoň jedna její část činit nejméně 15 minut. Přestávka v práci nesmí být poskytnuta na začátku a na konci pracovní doby a nezapočítává se do pracovní doby.

Zvýše uvedených předpisů nevyplívá zaměstnanci automatický nárok na stravování či stravenku. Zaměstnavatel je ze zákona pouze povinen mu toto stravování umožnit a to v době pracovní přestávky. Příspěvek na stravné může zaměstnanci poskytnout na základě dohody v kolektivní smlouvy nebo interního předpisu. V podnikatelské sféře je možné na stravné přispívat i bývalým zaměstnancům po odchodu do starobního nebo invalidního důchodu.

Stravné a stravenky v daních

Stravné, které zaměstnavatel vyplácí zaměstnanci během služební ceny je pro něj podle § 24 odst. 2 písm. k ZDP daňově uznatelným nákladem. Jeho minimální výše se každoročně stanovuje vyhláškou, jak pro zaměstnance v podnikatelské sféře, tak ve státní správě (zde je stanovena i horní hranice stravného). Tato horní hranice je důležitá i pro výpočet stravného v podnikatelské sféře. Pokud se zaměstnavatel rozhodne, že zaměstnanci vyplatí vyšší částku, která překročí tuto horní hranici, je nezbytné, aby tato hodnota byla připočtena k příjmům zaměstnance, které podléhají sociálnímu a zdravotnímu pojištění. Díky tomu je toto vyplacené stravné daňově uznatelným nákladem zaměstnavatele.