Nejvyšší správní soud

III. Podmínky stanovené v § 23 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, na jejichž základě lze daňovému subjektu povolit nahlížení do určitých částí daňového spisu, se vztahují na všechny tam vyjmenované části daňového spisu, tedy i na předkládací zprávu dle § 49 odst. 4 a odst. 5 téhož zákona a korespondenci mezi správci daně. 

Nejvyšší správní soud

Rozhodnutí vydané dle § 46 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je pravomocné až po uplynutí lhůty stanovené v § 48 odst. 5 téhož zákona. Do této doby není možné hovořit o poslední známé daňové povinnosti daňového subjektu, neboť daň ještě nebyla pravomocně stanovena rozhodnutím správce daně. Zjistí-li v této lhůtě daňový subjekt, že jeho daňová povinnost měla být nižší, než jak ji deklaroval v daňovém přiznání, nemůže využít institutu dodatečného daňového přiznání, ale může využít řádného opravného prostředku, tedy odvolání.

Nejvyšší správní soud

Pokud pracovník finančního úřadu konzultuje své rozhodnutí v konkrétní věci s pracovníkem finančního ředitelství, který bude rozhodovat o případném odvolání daňového subjektu, jedná se o porušení zásady dvojinstančnosti daňového řízení. Tím dochází k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které může mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního.

Nejvyšší správní soud

Může-li odvolatel podle § 48 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, pozměňovat nebo doplňovat údaje svého odvolání do doby, než je o odvolání rozhodnuto, znamená to, že do této doby musí být doplnění odvolání doručeno odvolacímu orgánu, aby se o důvodech obsažených v doplnění odvolání reálně dozvěděl a mohl se s nimi vypořádat tak, jak mu ukládá § 50 odst. 7 věta druhá téhož zákona. V této souvislosti nelze aplikovat § 14 odst. 7 uvedeného zákona, protože se nejedná o lhůtu, ale pouze o stanovení doby, v níž může odvolatel údaje svého odvolání doplňovat a pozměňovat. Bylo-li doplnění odvolání podáno k poštovní přepravě až dne předcházejícího dni, ve kterém odvolací orgán o odvolání rozhodl, nelze odvolacímu orgánu vytýkat, že se nevypořádal s důvody uvedenými v doplnění odvolání, neboť se o nich nedozvěděl. 

Nejvyšší správní soud

II. Stanoví-li zákon, že nastanou-li podmínky zákonem předpokládané, se řízení ukončené pravomocným rozhodnutím obnoví (viz § 54 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.), nedává správnímu orgánu na výběr, zda tak učiní či nikoli, ale správní orgán je povinen takové řízení zahájit, tedy rozhodnout o povolení (nařízení) pravomocně ukončeného řízení, a to ať již z podnětu účastníka nebo ex offo, zjistí-li naplnění podmínek sám. Při naplnění zákonných podmínek má účastník na povolení obnovy řízení právní nárok.

Nejvyšší správní soud

Je-li daňová povinnost stanovena za užití pomůcek, může se později nově vyskytnuvší důkaz stát důvodem pro povolení obnovy řízení, neboť právě při náhradním způsobu stanovení daně (za užití pomůcek) správce daně mimo jiné zkoumá i to, zda za stávajícího množství důkazů je možno ještě stanovit daň dokazováním. Proto je nutno zkoumat i to, zda nový důkaz (či důkazy) může zvrátit posouzení podmínek pro stanovení daně určitým způsobem (§ 31 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků).

Nejvyšší správní soud

Jestliže žalobce neunesl v průběhu daňové kontroly důkazní břemeno dle § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ohledně skutečností, které uváděl ve svých daňových přiznáních, nelze důkazy následně provedené v trestním řízení, jejichž navržení a provedení v daňovém řízení nic nebránilo, považovat za nové, resp. takové, které nemohly být bez jeho zavinění nebo bez zavinění správce daně uplatněny již v daňovém řízení ve smyslu § 54 odst. 1 písm. a) téhož zákona.

Krajský soud

"...Námitku je nutno chápat jako určitý tradiční opravný prostředek „sui generis“, tedy specifický řádný opravný prostředek, o kterém rozhoduje správní orgán, který úkon učinil či rozhodnutí vydal. Soud poukazuje zejména na skutečnost, že na základě úspěšných námitek lze mimo jiné stejně jako v případě odvolání napadený úkon či napadené rozhodnutí zrušit úplně či částečně. Svým charakterem tedy námitka odpovídá odvolání. Podobnost je dále umocněna skutečností, že ve vztahu k náležitostem námitky zákonodárce přímo odkázal v ustanovení § 159 odst. 4 daňového řádu na ustanovení § 112, které upravuje náležitosti odvolání. Z ustanovení § 159 odst. 1 daňového řádu pak jednoznačně vyplývá, že na rozdíl od chápání námitky v režimu zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, výlučně jako opravného prostředku proti úkonům správce daně, které nebyly rozhodnutím, je nutno námitky v režimu daňového řádu chápat jako opravný prostředek i proti rozhodnutím vydaným ve fázi placení daní, u kterých není připuštěno odvolání. Tato skutečnost jednoznačně vyplývá z formulace § 159 odst. 1 daňového řádu, kdy jsou z režimu námitek vyňata rozhodnutí, proti kterým zákon připouští odvolání. A contrario z uvedeného vyplývá, že námitky lze uplatnit proti rozhodnutím správce daně při placení daní, u kterých odvolání připuštěno není. Takovým rozhodnutím je od 1.1.2014 i exekuční příkaz.

Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že v případě rozhodnutí správce daně ve fázi placení daní, proti kterým nepřipouští zákon odvolání, je nutno námitky považovat za opravný prostředek, který je nutno vyčerpat, aby následná žaloba proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 a násl. s.ř.s. byla s přihlédnutím k ustanovení § 68 písm. a) s.ř.s. přípustná..."

Nejvyšší správní soud

I. Právu daňového subjektu podávat námitky proti postupu správce daně při daňové kontrole [§ 16 odst. 4 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků] odpovídá povinnost správce daně námitky vyřídit (§ 16 odst. 6 zákona ČNR č. 337/1992 Sb.), tj. sdělit a vysvětlit případnou nedůvodnost námitek nebo zjednat nápravu.

II. Proti vyřízení námitek, případně proti tomu, že námitky nebyly vyřízeny vůbec, se daňový subjekt může bránit až v žalobě směřující proti rozhodnutí o daňové povinnosti samotné. Pokud však soud k takovému žalobnímu bodu mlčí a nezhodnotí dopad nevyřízení námitek na zákonnost dalšího dokazování, je takové jeho rozhodnutí zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. 

Zpět na Správu daní