Rozhodnutí NSS: Platnost smlouvy o budoucí pracovní smlouvě bez podpisu zaměstnavatele

Nejvyšší správní soud („NSS“) nedávno rozhodl ve sporu stěžovatele O. K. proti Ministerstvu vnitra[1]. Předmětem sporu bylo rozhodnutí Ministerstva vnitra, které neuznalo předloženou smlouvu o budoucí pracovní smlouvě jako dostatečný podklad pro změnu zaměstnavatele v případě stěžovatele jako držitele zaměstnanecké karty. Závěry NSS přináší pozitivní zprávy pro zaměstnance i zaměstnavatele, kteří se ocitnou v podobné situaci, a představují významné výkladové stanovisko pro správní orgány v otázkách formálních náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí předkládané v rámci správního řízení.

Popis případu

Stěžovatel předložil k oznámení o změně zaměstnavatele podle § 42g odst. 8 zákona o pobytu cizinců smlouvu o smlouvě budoucí. Smlouva byla podepsána stěžovatelem jako budoucím zaměstnancem a opatřena razítkem budoucího zaměstnavatele. Ministerstvo vnitra však tuto smlouvu považovalo za neplatnou, jelikož na smlouvě chyběl podpis zaměstnavatele. Z tohoto důvodu ministerstvo rozhodlo o nesplnění podmínek stanovených v § 42g odst. 7 a 8 zákona o pobytu cizinců.

Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze, avšak soud žalobu zamítl s odůvodněním, že k platnosti právního jednání v písemné formě je vyžadován podpis jednajícího. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu – týkající se platnosti výpovědi z pracovního poměru opatřené pouze razítkem zaměstnavatele bez vlastnoručního podpisu – Městský soud dovodil, že s ohledem na význam a závažnost písemné pracovní smlouvy měla být smlouva o budoucí pracovní smlouvě opatřena podpisem zaměstnavatele, který nelze nahradit mechanickým prostředkem v podobě razítka.

Posouzení Nejvyšším správním soudem

NSS v první řadě konstatoval, že smlouva o smlouvě budoucí může být na rozdíl od samotné pracovní smlouvy uzavřena i jinak než písemně, neboť občanský zákoník nestanoví obligatorní písemnou formu. Požadavek na formu smlouvy přitom nelze dovozovat ani z požadavků na formu smlouvy, která má být na základě smlouvy o smlouvě budoucí uzavírána.

NSS zároveň zdůraznil princip ochrany slabší smluvní strany, kterou je v případě pracovněprávního vztahu zaměstnanec. V souladu s § 19 odst. 3 zákoníku práce nemůže být neplatnost právního jednání přičítána k tíži zaměstnance, pokud tuto neplatnost nezpůsobil výlučně sám. Jelikož smlouva představuje dvoustranné právní jednání, nelze dovodit, že by neplatnost mohla být způsobena důvody výlučně na straně zaměstnance. NSS proto uzavřel, že v tomto případě je třeba trvat na výkladu příznivějším pro zaměstnance a přiklonit se k platnosti předkládané smlouvy.

Ministerstvo vnitra mělo tedy dle názoru NSS v reflexi výše uvedeného posoudit, zda předložená dokumentace představuje dostatečný důkaz o uzavření smlouvy o budoucí pracovní smlouvě, která je vyžadována zákonem o pobytu cizinců. Skutečnost, že smlouva nesplnila formální znaky písemného právního jednání, sama o sobě nepředstavuje nenaplnění zákonných požadavků.

Z výše uvedených důvodů NSS zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a rozhodnutí Ministerstva vnitra a věc vrátil k dalšímu řízení.

Závěr

NSS v projednávané věci akcentoval především povinnost správního orgánu důkladně posoudit, zda předložené podklady naplňují zákonné náležitosti a odmítl extenzivní výklad zákonných ustanovení vedoucí k přepjatému formalismu. Závěry NSS nelze než kvitovat a doufat, že uvedený princip bude správními orgány v budoucnu uplatňován, a to nejen ve správních řízeních v rámci cizineckého práva.

[1] Rozsudek Nejvyššího správního soudu, č.j. 2 Azs 40/2024-33 ze dne 23. ledna 2025