Nejvyšší soud k písemné formě změn smlouvy

Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 27. srpna 2025, sp. zn. 23 Cdo 2565/2024, řešil otázku platnosti změny smlouvy o dílo provedené v jiné než původně sjednané formě. 

Případ, který Nejvyšší soud posuzoval, se týkal smlouvy o dílo mezi objednatelem a zhotovitelem stavebních prací. Ve smlouvě bylo sjednáno, že dílo mělo být dokončeno do 120 kalendářních dnů od předání staveniště, přičemž předání staveniště mělo být potvrzeno písemným protokolem. Změny smlouvy měly být prováděny výhradně písemnými dodatky, jinak jsou neúčinné. Objednatel však později e-mailem vyzval zhotovitele k okamžitému zahájení prací, aniž by byl protokol o předání staveniště sepsán. Zhotovitel práce zahájil a obě strany fakticky pokračovaly ve smluvní vztahu bez dodržení formálního postupu.

Po uplynutí lhůty pro dokončení díla odstoupil objednatel od smlouvy s odůvodněním, že dílo nebylo dokončeno včas. Nižší soudy však odstoupení považovaly za neplatné, protože podle nich lhůta pro dokončení nezačala běžet nikdy z důvodu absence předávacího protokolu. Nejvyšší soud s tímto výkladem nesouhlasil. Upozornil, že je zapotřebí zkoumat skutečnou vůli stran a jejich následná chování. Pokud zhotovitel zahájil práce a objednatel to akceptoval, mohlo dojít ke konkludentní dohodě o změně smlouvy (včetně opuštění požadavku písemné formy).

Nejvyšší soud potvrdil, že pokud je určitá forma vyžadována pouze dohodou stran (např. písemná forma pro změny smlouvy), mohou ji strany společně dodatečně změnit nebo pominout, pokud to smluvní ujednání nevylučují. Neplatné je právní jednání, které nedodržuje sjednanou formu, přičemž neplatnost lze zhojit dodatečně např. dodatkem v požadované formě. 

Dále soud zdůraznil, že pro dohodu o upuštění od sjednané formy je významné následné chování stran. Tím, že došlo k faktickému předání staveniště a zhotovitel následně zahájil práce s vědomím objednatele, projevily obě strany vůli pokračovat ve smluvním vztahu, a to i bez dodržení sjednané písemné formy.

Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že právní význam má nejen obsah smlouvy, ale i následné chování smluvních stran. Je proto nezbytné, aby byla smluvní praxe v souladu s deklarovanými formálními požadavky, pokud mají být tyto požadavky účinně uplatnitelné.