Švarcsystém v prostředí, kde se pravidla začínají rozcházet

Debata o tzv. švarcsystému se v podnikatelském prostředí vrací opakovaně už desítky let. Jde o situace, kdy je spolupráce formálně nastavena jako obchodní vztah, ale svým skutečným fungováním se blíží zaměstnaneckému poměru. Přestože je tento model dlouhodobě považován za problematický, v praxi se nadále objevuje – mimo jiné i proto, že může být pro obě strany ekonomicky výhodný. V poslední době téma opět nabývá na významu, a to nejen kvůli důrazu státu na správné zdanění práce, ale také v návaznosti na aktuální rozhodovací praxi soudů. Ta sice navazuje na dřívější přístup, zároveň však v některých ohledech posouvá interpretaci klíčových znaků závislé práce, a tím zvyšuje nejistotu v praxi.

Vůle smluvních stran a jejich preference ohledně formy spolupráce ustupují do pozadí, pokud správní orgány dospějí k závěru, že reálné nastavení odpovídá závislé práci. Tento přístup přitom oslabuje dříve uznávaný princip, podle kterého si strany mohly u tzv. obojetných profesí (vykazujících znaky závislosti i nezávislého podnikání) zvolit režim spolupráce podle svých potřeb. Výsledkem je situace, kdy správní orgány mohou zpětně překvalifikovat vztah bez ohledu na to, jak byl původně koncipován a jak jej strany vnímaly.

Tento vývoj zároveň otevírá otázku vztahu mezi pracovněprávním a daňovým posouzením. Zatímco v oblasti daní je dlouhodobě respektováno, že volba mezi zaměstnáním a samostatnou činností má své legitimní místo, přístup v oblasti zaměstnanosti se od tohoto principu postupně odchyluje. Pokud by se tento trend potvrdil, může docházet k rozdílnému hodnocení jednoho a toho samého vztahu v jednotlivých právních oblastech, což zvyšuje právní nejistotu.

Z daňového pohledu je přitom podstatné, že odlišné zatížení závislé práce a samostatné výdělečné činnosti není nahodilým jevem, ale výsledkem vědomého legislativního rozhodnutí zákonodárce. Případné změny v této oblasti proto náleží zákonodárci, nikoli správním orgánům či soudům. Nelze tedy bez dalšího dovozovat, že využití obchodního modelu spolupráce představuje samo o sobě nepřípustnou daňovou výhodu.

Pro praxi z toho vyplývá především nutnost soustředit se na skutečný obsah spolupráce. Rozhodující není jen smluvní dokumentace, ale především to, jak vztah funguje navenek a zda jej lze jako nezávislý obhájit i při případné kontrole. Jisté je, že pracovněprávní judikatura se v současnosti odchyluje od ustálené judikatury v oblasti daně z příjmů ze závislé činnosti. Daňová praxe tak s napětím sleduje, jaký kurz zaujme finanční správa a případně zda daňová judikatura bude postupem času konvergovat k judikatuře pracovněprávní.