GT verdict: Sport stojí na fair play. Ale co finance?

Ve sportu většinou předpokládáme, že všichni hrají podle pravidel. Tahle důvěra je jeho přirozenou součástí stejně jako skutečnost, že všichni na hřišti znají pravidla. Když je někdo poruší, ihned ho umravní pruhovaná autorita. Svět financí ale funguje jinak. Přesto stále existují tací, kteří i v něm spoléhají spíš na důvěru než na transparentní systém.

A to je chyba. Hned u prvního problému totiž zjistí, že pravidla vlastně nikdo jasně nenastavil.

Právě to bylo jedním z hlavních témat odborného setkání „Transparentní finance ve sportu: Jak ochránit reputaci i osobní odpovědnost statutárů“, které se konalo minulý týden v Praze. Zájem téměř 80 sportovních svazů a asociací ukázal, že téma u nich silně rezonuje.

Chce se mi věřit a moje zkušenost z posledních let to potvrzuje, že český sport cítí, že se i v oblasti správy financí musí posunout směrem k větší transparentnosti, kontrole a profesionalizaci. Abychom ze svazů nedělali čerty, zdůrazňuji také, že většina problémů, které dnes ve sportovních organizacích vidíme, nevzniká z úmyslu něco obejít. Vzniká z absence systému.

Sportovní prostředí historicky fungovalo na osobních vazbách a důvěře. Jenže dnešní realita je jiná. Svazy spravují milionové rozpočty, čerpají veřejné dotace a čelí rostoucím nárokům na kontrolu i odpovědnost. Kombinace „velkých peněz“ a „neformálních procesů“ je ideální recept na chyby.

Zkušenost z praxe je v tomto směru až překvapivě konzistentní. Opakují se stejné scénáře: jedna platební karta pro celý tým, hotovost bez dokladů, faktury bez schvalování, „urgentní“ platby mimo proces. Nejde o selhání jednotlivců. Jde o nastavení, které takové situace umožňuje.

Ve chvíli, kdy není jasné, kdo co schvaluje, kdy výdaje nejsou dohledatelné a kdy jeden člověk objednává, schvaluje i platí, přestává být otázkou jestli, ale kdy se problém objeví. A když se objeví, málokdy zůstane jen u účetní chyby. Finanční ztráty, vracení dotací, reputační škody. A čím dál častěji i osobní odpovědnost statutárních orgánů.

To je moment, kdy se „důvěra“ rychle mění v problém. Přitom řešení není otázkou složitých transformací nebo nákladných projektů. Spíš změny přemýšlení.

Základní principy jsou překvapivě jednoduché: oddělit role, nastavit schvalování, mít data a dokumenty pod kontrolou (ideálně digitálně a v reálném čase).

Dobře to ilustruje naše zkušenost z Českého tenisového svazu. Ten si v minulosti prošel situací, kdy chybějící procesy, neexistující kontrolní mechanismy a nedohledatelné dokumenty vedly až k zásahu policie a zásadní ztrátě důvěry.

Spolu s kolegy z Grant Thornton jsme svazu pomohli nastavit nový systém a změnit přístup (!). Digitalizace, víceúrovňové schvalování a jasně definované odpovědnosti poskytly chybějící přehled a kontrolu. A hlavně klid pro management, partnery a koneckonců i sportovce.

Vraťme se ale ještě ke zmíněné konferenci a končeme pozitivně. Možná nejzajímavější dojem z celé debaty totiž nebyl v tom, co všechno je špatně, ale ve skutečnosti, že si to sportovní prostředí začíná uvědomovat. Ochota diskutovat, sdílet zkušenosti a hledat řešení napříč svazy ukazuje zásadní prozření.

ZMĚNA NEZAČÍNÁ AŽ PO PROBLÉMU.