Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 11. června 2026 ve věci C‑292/25 se týká výkladu čl. 6, čl. 18 a čl. 32 odst. 2 nařízení (EU) 2015/848 o insolvenčním řízení (dále jen „Nařízení“). Předběžnou otázku položil Landesgericht Linz ve sporu mezi německou společností shopping24 Gesellschaft für multimediale Anwendung (dále jen „společnost shopping24“) a insolvenčním správcem rakouské společnosti Sportgigant Lindpointner GmbH (dále jen „společnost Sportgigant“). Jádrem sporu byla existence pohledávky
Společnost shopping24 nejprve v březnu 2024 zažalovala společnost Sportgigant u Landgericht Hamburg o zaplacení z titulu neuhrazených faktur. V září 2024 však bylo v Rakousku vůči společnosti Sportgigant zahájeno insolvenční řízení, v jehož důsledku bylo německé řízení přerušeno. V rámci insolvenčního řízení společnost Sportgigant popřela přihlášenou pohledávku společnosti shopping24. Společnost shopping24 následně v prosinci 2024 podala u rakouského insolvenčního soudu žalobu na určení pohledávky včetně jistiny, úroků i nákladů souvisejících s řízením vedeným v Německu, kterou se domáhala, aby byla ve vztahu k insolvenčnímu správci společnosti Sportgigant a věřitelům jako celku určena existence pohledávky za účelem jejího přihlášení v insolvenčním řízení.
Podstatou předběžných otázek bylo, zda soud členského státu, v němž bylo insolvenční řízení zahájeno, má výlučnou příslušnost k projednání takové určovací žaloby i tehdy, pokud již v jiném členském státě probíhá řízení o téže pohledávce.
SDEU odpověděl jednoznačně: Článek 6 odst. 1 Nařízení zakládá výlučnou příslušnost soudů členského státu, ve kterém bylo insolvenční řízení zahájeno, k projednání žaloby na určení existence pohledávky za účelem jejího přihlášení do tohoto insolvenčního řízení, a to i tehdy, pokud již ke dni zahájení insolvenčního řízení probíhala žaloba se stejným předmětem před soudem jiného členského státu.
Argumentace SDEU navazuje na jeho dosavadní judikaturu. SDEU připomněl, že rozhodující pro určení příslušného režimu není procesní kontext žaloby, nýbrž její právní základ. Je proto třeba zkoumat, zda nárok vychází z obecných pravidel občanského a obchodního práva, nebo ze zvláštních pravidel insolvenčního práva, a dále zda je žaloba s insolvenčním řízením úzce spojena. Již v rozsudku Riel (C-47/18) bylo konstatováno, že žaloba na určení existence pohledávky pro účely jejího přihlášení do insolvenčního řízení je vyloučena z působnosti nařízení Brusel I bis a spadá do insolvenčního režimu. Ve věci Wiemer & Trachte (C-296/17) pak SDEU dovodil výlučnou příslušnost soudů státu zahájení insolvenčního řízení u žalob přímo vyplývajících z insolvence a úzce s ní souvisejících.
Význam posuzovaného rozsudku spočívá v tom, že tuto judikatorní linii SDEU výslovně promítá do výkladu současného čl. 6 odst. 1 Nařízení a potvrzuje ji i pro situaci, kdy v jiném členském státě již probíhá řízení o témže hmotněprávním nároku. SDEU zdůraznil potřebu zabránit překryvu mezi nařízením Brusel I bis a insolvenčním nařízením, stejně jako potřebu koncentrace sporů přímo souvisejících s insolvencí u soudu státu, v němž bylo insolvenční řízení zahájeno. Tento závěr odůvodnil zejména požadavkem efektivity přeshraničních insolvenčních řízení a prevencí forum shopping, tedy přesouvání řízení do příznivější jurisdikce na úkor společného zájmu věřitelů.
Pro českou praxi z rozsudku vyplývá, že je-li hlavní insolvenční řízení zahájeno v České republice, měly by se spory o určení přihlášené pohledávky s přeshraničním prvkem koncentrovat u českého insolvenčního soudu, splňují-li kritéria čl. 6 odst. 1 Nařízení. Tento závěr odpovídá i české úpravě incidenčních sporů o pravost, výši nebo pořadí pohledávek. Český věřitel, který již vede v jiném členském státě žalobu o zaplacení proti dlužníkovi, proto nemůže spoléhat na to, že toto řízení po zahájení insolvence nahradí insolvenční přezkum. Je-li pohledávka popřena, musí se postupovat podle pravidel státu zahájení insolvenčního řízení a případný spor o její zjištění vést před tamním insolvenčním soudem. Rozsudek tak posiluje právní jistotu a předvídatelnost v přeshraničních insolvenčních řízeních.
