„Zneužití práva? NSS říká: Ne vždy! Dluhopisy mohou být legální cestou“

Po delší době pozitivní rozsudek na problematiku zneužití daňového práva je rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) sp. zn. 22 Afs 137/2025-79 vydaný dne 10. 11. 2025. NSS se v tomto rozsudku zabýval tím, zda daňový subjekt (dále „Společnost“) zneužil právo emisí korunových dluhopisů, které použil na nákup podílů ve společnostech vlastněných dvěma výlučnými akcionáři Společnosti a jejich bratrem.

Společnost emitovala korunové dluhopisy s pevným úrokovým výnosem 12 % p. a. a 20letou splatností. Dluhopisy nenabízela veřejně a ani nepožádala o jejich přijetí k obchodování na regulovaném či jiném trhu s cennými papíry. Dluhopisy byly upsány třemi bratry, přičemž dva z nich byli jedinými akcionáři Společnosti. Úhrada emisního kurzu byla provedena ještě týž den vzájemným započtením pohledávek. Všichni tři bratři měli pohledávky za Společností z titulu nesplacené kupní ceny za převod obchodních podílů v jejich vlastních společnostech. V následujícím roce proběhla fúze, při níž sloučením do existující nástupnické Společnosti zanikly společnosti původně vlastněné bratry, resp. nakoupené Společností od bratrů i další nenakoupené společnosti. Úroky z dluhopisů Společnost zahrnula do daňově uznatelných nákladů.

Správce daně i městský soud dospěli k závěru, že emise dluhopisů postrádala racionálně odůvodněný ekonomický smysl – zajištění externího zdroje financování směřující k získání externího podílu. K fúzi totiž mohlo dojít i bez předchozího odkupu obchodních podílů. Emise dluhopisů a transakce s ní spojené tak představovaly zneužití práva směřující k získání daňové výhody ve formě „umělého“ úrokového nákladu.

Jak rozhodl NSS?

Nákup podílů od akcionářů Společnosti

Ve vztahu ke dvěma bratrům (akcionářům Společnosti) NSS zneužití práva potvrdil, resp. nepovažoval sled operací za ekonomicky racionální. Prodej obchodních podílů dvěma bratry ve prospěch Společnosti (plně vlastněné těmito dvěma bratry) považoval NSS za nabytí podílu „sám od sebe“ (tj. ekonomicky neracionální) a jeho důsledky (následné financování emisí dluhopisů) jako zneužití práva. Nadto Nejvyšší správní soud uvedl, že fúze bylo možné dosáhnout – s ohledem na výlučné vlastnictví Společnosti dvěma bratry – i bez „umělého“ odprodeje podílů a emise dluhopisů.

Nákup podílů od osoby odlišné od akcionáře Společnosti

To však neplatí pro třetího z bratrů, který nebyl v době prodeje podílu a úpisu dluhopisů akcionářem Společnosti. Správce daně i městský soud však spatřovali zneužití práva také v jeho případě, přičemž toto zdůvodňovali propojením zúčastněných osob (všech bratrů a Společnosti) avšak bez další podrobné argumentace. NSS s tímto hodnocením nesouhlasil.

Podstatné bylo, že v době emise dluhopisů nebyl akcionářem Společnosti, resp. přímo či nepřímo nevlastnil Společnost. Akcionářem se stal až po provedení fúze. Emisí dluhopisů Společnost získala ekonomicky racionální financování pro nákup obchodního podílu od třetího bratra v jím vlastněné společnosti, přičemž tato společnost dříve nebyla součásti skupiny. Došlo tak k faktické změně ve vlastnictví podílu narozdíl od výše uvedené situace jeho dvou bratrů.

Náklady na financování takového podílu měly proto jasný ekonomický smysl, přičemž NSS konstatoval, že se jedná o externí financování. V tomto případě daňové orgány přesvědčivě neodůvodnily, proč odkup podílu ve společnosti třetího z bratrů představoval zneužití práva. Jestliže měly za to, že úroky z dluhopisů jsou s ohledem na příbuzenský vztah nastaveny nadměrně, mohly postupovat podle pravidel pro omezení daňové účinnosti z titulu nízké kapitalizace. NSS rovněž odmítl, že by výše úroků mohla být sama o sobě dostatečným důvodem pro závěr o zneužití práva.

NSS shledal kasační stížnost důvodnou, zrušil rozsudek městského soudu a zároveň zrušil v celém rozsahu rozhodnutí správce daně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.    

Závěr

Ekonomický smysl emise dluhopisů nelze paušálně spojovat pouze se situací, kdy byl dodatečný kapitál fakticky získán od nespojené osoby „zvenčí“, tedy veřejnou emisí dluhopisů. Externí zdroj kapitálu může být jistě představován i spojenou osobou.

Klíčové je to, aby daná potřeba kapitálu byla reálná a nebyla vytvořena uměle a samoúčelně (zde došlo k nabytí obchodního podílu od osoby mimo skupinu), především s vidinou dosažení souvisejícího daňového zvýhodnění.

Tento rozsudek se vymyká dosavadní spíše negativní judikatuře a může mít velký vliv na vnímání hranic zneužití práva, a to především v rámci transakcí v rodině.