Rozsudek NSS potvrzuje pokračující důraz na posuzování ekonomické smysluplnosti holdingových struktur a na prokazování jejich obchodního opodstatnění. Současně však vyvolává extrémní nejistotu v tom smyslu, jak široce budou některé jeho závěry v budoucnu vykládány. Za podstatné považujeme, aby nebyl vnímán jako zpochybnění nástrojů, které jsou v současnosti standardními pro fungování holdingových struktur.
Nejvyšší správní soud vydal dne 12. 6. 2026 rozsudek sp. zn. 10 Afs 57/2026-48, ve kterém potvrdil závěr správce daně o zneužití práva při uplatnění osvobození dividend podle § 19 odst. 1 písm. ze) zákona o daních z příjmů (tzn zjednodušeně od srážkové daně osvobozené výplaty dividendy mezi mateřskou a dceřinou společností).
Rozsudek se týká struktury, v níž česká společnost vyplatila dividendu své kyperské mateřské společnosti. Výplata dividendy splňovala formální podmínky pro osvobození od srážkové daně podle režimu mateřská–dceřiná společnost. Přijaté prostředky však byly obratem využity v rámci skupiny prostřednictvím poskytnutí příplatku mimo základní kapitál jiné české společnosti ve skupině. Úhrady proběhly formou vzájemných zápočtů, kdy společnost vyplácejí dividendy před výplatou dividend poskytla zápůjčku sesterské společnosti ve skupině (příjemce příplatku mimo základní kapitál).
![]()
Argumentace správce daně
Správce daně dospěl k závěru, že holdingová struktura byla vytvořena primárně za účelem získání daňové výhody a že kyperská společnost nevykonávala odpovídající ekonomickou funkci.
Za významné považoval zejména následující skutečnosti:
- všechny relevantní společnosti byly personálně propojeny prostřednictvím stejné osoby;
- kyperská holdingová společnost nevykonávala významnou vlastní podnikatelskou činnost;
- dividenda byla po přijetí rychle využita v rámci skupiny;
- nebyl dostatečně prokázán ekonomický důvod holdingové struktury;
- prostředky byly dále přesouvány prostřednictvím příplatků mimo základní kapitál a dalších vnitroskupinových transakcí (zápočty).
Podle správce daně vedla celá struktura k výsledku, který byl v rozporu se smyslem právní úpravy osvobození dividend.
Rozhodnutí NSS
NSS se ztotožnil se závěry správce daně i krajského soudu. Soud zdůraznil, že samotné splnění formálních podmínek pro osvobození dividend nevylučuje aplikaci principu zákazu zneužití práva. Pro posouzení je třeba hodnotit ekonomickou realitu a skutečný účel transakcí.
Soud přitom přisvědčil správci daně zejména v tom, že:
- všechny relevantní společnosti byly personálně propojeny;
- zahraniční holdingová společnost nevykonávala významnou vlastní podnikatelskou činnost;
- vyplacené dividendy byly následně rychle přesměrovány zpět do skupiny;
- nebyl dostatečně prokázán ekonomický důvod zvoleného uspořádání;
- využití příplatků mimo základní kapitál bylo jedním z prvků umožňujících přesun finančních prostředků bez odpovídajícího daňového zatížení.
NSS proto uzavřel, že hlavním účelem posuzované struktury bylo dosažení daňové výhody.
Náš pohled: co z rozsudku skutečně ne/plyne
Řada podnikatelských uskupení jistě najde ve výše uvedeném popisu prvky uspořádání, které jsou běžně používané. Rozsudek jasně potvrzuje pokračující trend přísného posuzování holdingových struktur. Současně je však vhodné upozornit, že některé komentáře NSS k rozhodnutí mohou vést k příliš širokým a obecným závěrům.
Za velmi diskutabilní považujeme zejména skutečnost, že NSS i správce daně pro svůj závěr jako jeden z argumentů zmiňují přijetí dividendy holdingem a následné poskytnutí příplatku další společnosti ve skupině či případné vypořádání pohledávek a závazků zápočtem. Považujeme za velmi nešťastné, aby tento postup byl v obecném slova smyslu brán jako indikátor pro zneužití práva.
Příplatek mimo základní kapitál je běžný korporátní nástroj výslovně předpokládaný právní úpravou a jeho použití samo o sobě nemůže být indikátorem zneužití práva. Stejně tak situace, kdy holding přijme dividendu a následně využije získané prostředky k financování jiných společností ve skupině. Jednou z přirozených funkcí holdingových společností je právě koncentrace kapitálu a jeho následná alokace v rámci skupiny. Uvedené nástroje představují standardní součást fungování řady podnikatelských skupin a samy o sobě nevypovídají nic o možném zneužití práva.
Domníváme se proto, že skutečným jádrem rozsudku nejsou jednotlivé transakce jako takové, ale především skutkový závěr správce daně a soudů, že v konkrétním případě nebyla dostatečně prokázána ekonomická substance holdingu a obchodní důvody celé struktury.
Hlavním poselstvím rozsudku podle našeho názoru by nemělo být zpochybnění běžných holdingových transakcí, ale rostoucí důraz správce daně a soudů na prokazování ekonomické substance a obchodní racionality zvoleného uspořádání, kdy důkazní břemeno bude fakticky tížit daňový subjekt. Holdingová společnost bez další činnosti a prokázaného důvodu vzniku je pro správce daně evidentně signálem pro umělé uspořádání a následné odmítnutí daňových výhod.
