„Profesionální společnice“ nemusí řešit daně? Krajský soud odmítá daňovou povinnost u prostituce

Krajský soud v Ostravě vydal dne 4. února 2025 rozsudek sp. zn. 65 Af 4/2024-64, v němž se podrobně zabývá otázkou zdanitelnosti příjmů z prostituce u fyzické osoby („žalobkyně“) a problematikou její daňové rezidence. Jedná se o nové rozhodnutí v navazujícím řízení poté, co Nejvyšší správní soud („NSS“) věc vrátil k dalšímu projednání rozsudkem č. j. 8 Afs 281/2023-53 ze dne 14. listopadu 2024 (jak jsme vás již informovali v našem předchozím článku).

Původ příjmů: "profesionální společnice" jako eufemismus

Správce daně při vyhledávací činnosti zjistil, že žalobkyně v letech 2012 až 2014 pravidelně směňovala vyšší částky valut (EUR) na české koruny a ty pak ukládala na svůj český bankovní účet. V daňovém přiznání však uváděla příjmy v nulové výši. Když byla vyzvána k doložení původu valut, argumentovala, že šlo o půjčky nebo prodeje šperků. Soud však tato tvrzení vyvrátil – důkazní prostředky, včetně výpovědi bývalého partnera, výslechů, civilních rozsudků i fotografií a videí, vedly k překvapivému závěru: šlo o příjmy z prostituce.

Správce daně následně žalobkyni stanovil daň pomocí pomůcek v celkové výši přesahující 2 mil. Kč. Za pozornost stojí i výrok krajského soudu, že označení činnosti jako „profesionální společnice“ je spíše snahou o zmírnění označení jinak obtížně přiznatelné profese, ale věcný charakter činnosti tím nemění.

Daňová rezidence: obecné tvrzení nestačí

V rámci řízení žalobkyně také tvrdila, že není daňovou rezidentkou ČR, nedokázala však uvést zemi, ve které by byla rezidentem. Svou příležitostnou výdělečnou činnost vykonávala v různých zemích světa, mimo jiné například v Panamské republice, kde měla v podnájmu byt. V ostatních zemích provozovala služby u zákazníků doma, resp. v hotelech. Na území České republiky se zdržovala jen příležitostně, a to na různých místech. Žalobkyně sice v České republice vlastnila nemovitost, avšak nešlo o stálý byt, ve kterém by měla úmysl se dlouhodobě zdržovat a ani její délka pobytu nepřekročila 183 dní v roce.

Soud však konstatoval, že neunesla důkazní břemeno. K prokázání daňové rezidence v jiném státě by musela doložit konkrétní skutkové okolnosti – dobu pobytu, příjmy v dané zemi, daňová přiznání apod. Naopak se ukázalo, že žalobkyně měla v ČR trvalý pobyt, nemovitosti, automobily, české účty a hradila z nich běžné výdaje. Jelikož nebylo prokázáno, že by byla rezidentem jiného státu, soud v dalším řízení vycházel z předpokladu, že je daňovým rezidentem České republiky.

Příjem, který nelze danit?

Nejzajímavější část rozsudku se týká samotného posouzení možnosti zdanit příjmy z prostituce. Krajský soud zde navázal na předchozí úvahy NSS i Ústavního soudu a uzavřel, že takový příjem – byť ekonomicky reálný – nesplňuje definici zdanitelného příjmu ve smyslu zákona o daních z příjmů.

Klíčovým argumentem je závazek České republiky podle Newyorské úmluvy o potlačení obchodu s lidmi a vykořisťování prostituce druhých osob podepsané roku 1950, která považuje prostituci (i dobrovolnou) za zlo ohrožující lidskou důstojnost. Ačkoliv tato úmluva není vyhlášena ve Sbírce zákonů, dle čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR je stát vázán svými mezinárodními závazky, a veřejná moc (včetně správce daně) má povinnost k nim přihlížet při interpretaci vnitrostátního práva. Jinými slovy, přestože prostituce není formálně zakázaná, stát na ni nemůže uplatnit daňovou povinnost, protože by tím způsobil její legalizaci a akceptaci jako legitimního zdroje příjmu.

Aby bylo možné příjmy z prostituce v budoucnu zdaňovat dle zákona o daních z příjmů, musely by být splněny dvě základní podmínky:

1. Vypovězení Newyorské úmluvy – tedy mezinárodní odstoupení od závazku potírat prostituci jako společenské zlo. To je politicky i diplomaticky velmi citlivý krok, který by vyžadoval aktivní jednání ČR na mezinárodní úrovni. Vypovězení úmluvy již navíc v minulosti na stole Poslanecké sněmovny několikrát bylo, ale návrhy končily zamítnutím, což podporuje fakt, že je Česká republika zavázána k jejímu dodržování.
2. Legalizace a regulace prostituce ve vnitrostátním právu – regulace prostřednictvím vnitrostátní legislativy, která by činnost prostituce výslovně upravovala. V minulosti byly diskutovány především varianty zařazení mezi tzv. nezávislá povolání (tj. obdobně jako herci či tanečníci) nebo možnost zapsání do živnostenského rejstříku (rozšíření oborů živností volných). Tím by se vytvořil právní rámec, ve kterém by tato činnost byla „řádnou ekonomickou činností“, jak to vyžaduje § 7 zákona o daních z příjmů i zákon o DPH. Z titulu těchto příjmů by prostitutkám a prostitutům vznikla rovněž povinnost hradit sociální a zdravotní pojištění. V odborné veřejnosti se historicky rovněž objevovaly méně podporované návrhy, že by se jednalo o ostatní příjem podle § 10 zákona o daních z příjmů (tj. nepodléhající pojistnému), případně výkon činnosti v rámci klasického pracovně právního vztahu. Teprve po legalizaci prostituce by bylo možné tuto činnost zdanit bez konfliktu s mezinárodními závazky, a to nejen u jedné konkrétní osoby, ale systémově.

Závěr soudu: bez daně, ale ne bez pravidel

Z rozhodnutí plyne zásadní sdělení pro daňovou praxi: přestože zákon o daních z příjmů neobsahuje výslovnou obecnou definici pojmu „příjem“, předmětem daně z příjmů zpravidla nejsou příjmy plynoucí z trestných činností, resp. činností, které se příčí dobrým mravům a etickým hodnotám. V případech kontroverzních nebo „neformálních“ forem výdělku nestačí formální úvahy o příjmech. Je třeba přihlédnout i k širším právním a etickým souvislostem, a to včetně mezinárodních závazků.

Tento případ tak není jen o daních – je i o tom, jak právo reflektuje společenské hodnoty a kde se láme hranice mezi reálným výdělkem a tím, co je z pohledu zákona příjmem. Krajský soud zrušil rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství a vrátil mu věc k dalšímu řízení.