Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2026, sp. zn. 21 Cdo 946/2025, představuje významné rozhodnutí pro pracovněprávní praxi v případech, kdy jednání zaměstnance na pracovišti zasahuje do soukromí jiných osob a současně je předmětem šetření orgánů veřejné moci. Nejvyšší soud se v něm zabýval platností okamžitého zrušení pracovního poměru vychovatele dětského domova, který umístil odposlouchávací zařízení do kanceláře sociální pracovnice, a současně vyložil běh lhůty pro okamžité zrušení v situaci souběžného policejního šetření.
V projednávané věci šlo o zaměstnance, který podle skutkových zjištění soudů neoprávněně vstoupil do kanceláře své kolegyně a umístil zde nahrávací zařízení určené k pořizování záznamů komunikace. Zaměstnanec namítal zejména osobní motivaci svého jednání, absenci úmyslu poškodit zaměstnavatele a skutečnost, že žádné záznamy fakticky nepořídil ani nepoužil. Současně tvrdil, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo učiněno opožděně, neboť zaměstnavatel k němu přistoupil až po prověření věci policií.
Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, podle nichž nebylo rozhodující pouze samotné umístění odposlouchávacího zařízení, ale především okolnosti, za nichž k němu došlo. Zaměstnanec působil jako vychovatel v dětském domově, tedy v prostředí založeném na důvěře, bezpečí, předvídatelnosti a ochraně soukromí dětí i zaměstnanců. Kancelář sociální pracovnice navíc sloužila k projednávání citlivých záležitostí týkajících se chovanců zařízení. Soud proto zdůraznil zásah do soukromí dotčených osob a narušení vzájemné důvěry na pracovišti a dovodil, že po zaměstnavateli nebylo možné spravedlivě požadovat, aby vychovatele nadále zaměstnával.
Významná je rovněž část rozhodnutí týkající se intenzity porušení pracovních povinností. Nejvyšší soud připomněl, že posouzení, zda se jedná o porušení povinností zvlášť hrubým způsobem ve smyslu § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, závisí vždy na konkrétních okolnostech případu. Nejde o mechanické hodnocení jednotlivých faktorů, nýbrž o komplexní posouzení osoby zaměstnance, povahy vykonávané práce, charakteru porušené povinnosti, míry zavinění, následků jednání pro zaměstnavatele i významu vzájemné důvěry v pracovněprávním vztahu. V posuzované věci převážila závažnost zásahu do soukromí a důvěry nad argumenty zaměstnance o jeho dosavadním bezproblémovém působení či osobní motivaci.
Druhou klíčovou otázkou bylo, jakým způsobem vykládat § 58 odst. 2 zákoníku práce, který stanoví lhůtu pro okamžité zrušení pracovního poměru. Z doslovného znění tohoto ustanovení by se mohlo zdát, že k prodloužení lhůty k okamžitému zrušení pracovního poměru dojde pouze tehdy, když policie nebo jiný orgán začne věc vyšetřovat až poté, co se o možném porušení dozví zaměstnavatel. Nejvyšší soud však dospěl k praktičtějšímu závěru. Podle něj není podstatné, kdy bylo vyšetřování zahájeno, ale zda je jednání zaměstnance v době běhu této lhůty předmětem šetření jiného orgánu. Zaměstnavatel tak může vyčkat na výsledek tohoto šetření a teprve poté rozhodnout, zda pracovní poměr okamžitě zruší. Lhůta pro tento krok se pak odvíjí od okamžiku, kdy se zaměstnavatel s výsledky šetření seznámí.
Význam rozhodnutí spočívá především v ochraně soukromí a důvěry před protiprávním jednáním zaměstnance a v praktickém vyjasnění podmínek, za nichž může zaměstnavatel vyčkat výsledků policejního šetření. Pro praxi je podstatné, že neoprávněné pořizování, případně již samotná příprava pořizování zvukových záznamů na pracovišti, může představovat porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem, zejména je-li spojeno s přístupem k citlivým informacím a narušením důvěry v rámci organizace.
