Cena zboží vs. licenční poplatky: co si vzít z australského sporu PepsiCo

Velmi často se v rámci EU diskutuje, zda odměna distributorů, která je typicky vyjádřena marží z prodeje, nezahrnuje zároveň i licenční poplatky podléhající srážkové dani. Spor australské finanční správy se skupinou PepsiCo proto nabízí užitečné poučení i pro českou praxi.

Australský soud nedávno uzavřel spor mezi správcem daně a skupinou PepsiCo. Správce tvrdil, že část ceny koncentrátu na výrobu nápojů zahrnovala skryté licenční poplatky, které měly podléhat srážkové dani, případně že jde o umělé uspořádání podléhající tzv. dani proti vyvádění zisku (Diverted Profits Tax, DPT), speciální australské dani zaměřené proti přesouvání zisků do zahraničí.

Soudy všech instancí – včetně Nejvyššího soudu – však potvrdily, že platby byly pouze za dodaný koncentrát. Licence k ochranným známkám a recepturám byla sice součástí smluv, ale nebyla samostatně zpoplatněna a nebylo možné ji z ceny koncentrátu zpětně oddělit. Podstatné bylo také to, že všechny platby směřovaly k australské dceřiné společnosti. Nešlo tedy o příjem zahraniční mateřské společnosti v USA, a proto se nemohlo jednat o licenční poplatky podléhající srážkové dani.

Poučení pro českou praxi

Australský případ ukazuje několik bodů, které jsou zásadní i pro české podniky a jejich vztahy s finanční správou:

• Distribuční a franchisingové smlouvy. V rámci skupiny obvykle všichni platí za značku – ať už přímo nebo nepřímo. Pokud česká společnost nakupuje zboží od spojené osoby a zároveň má právo značku používat, je klíčové doložit, zda je licence samostatně zpoplatněna, nebo zda je jen doprovodnou součástí ceny zboží. Pokud to není jasně vymezeno, hrozí, že finanční správa bude hledat „skrytou licenci“ v ceně zboží.
• Marketingové příspěvky a poplatky za podporu značky. Tyto platby je vhodné mít v dokumentaci jasně oddělené od ceny zboží, aby bylo zřejmé, k čemu slouží. Pokud jejich účel není dostatečně vysvětlen, může správce daně namítat, že jde fakticky o licenční poplatek.
• Důkazní břemeno a dokumentace. Finanční správa sice musí být schopna prokázat, že by v běžném obchodním nastavení skutečně došlo k licenční platbě. V praxi je ale zřejmé, že hlavní zodpovědnost leží na podnikatelských subjektech – tedy na jejich smluvní dokumentaci a dokumentaci převodních cen. Tyto materiály by měly být připravené předem i s ohledem na tento typ rizika a jasně vymezovat, co je cenou za zboží a co případnou licencí.

Pro české podniky je proto zásadní mít dobře uzavřené smlouvy. To znamená nejen jasné vymezení ceny zboží a případných licenčních plateb, ale také oddělení marketingových příspěvků, přehlednou evidenci finančních toků a doložitelné nastavení rolí jednotlivých společností ve skupině. Jen tak lze předejít sporům o to, zda cena zboží neobsahuje i skryté licenční poplatky.