Kurzové riziko ve spotřebitelských úvěrech a promlčení nároků – aktuální judikatura SDEU

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. března 2026 ve věci C 679/24 představuje další významný milník ve vývoji judikatury týkající se ochrany spotřebitele podle směrnice Rady 93/13/EHS o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách, a to zejména ve vztahu k otázce promlčení nároků vyplývajících z takových ujednání. Podnětem byla předběžná otázka podaná maďarským soudem v rámci sporu mezi spotřebitelem HL a finančními institucemi UniCredit Bank Zrt. a Momentum Credit Zrt. Jádrem sporu byla platnost hypoteční úvěrové smlouvy denominované ve švýcarských francích, která obsahovala ujednání přenášející kurzové riziko výlučně na spotřebitele.

Tento typ úvěrových smluv byl v minulosti v řadě členských států široce rozšířen, přičemž jejich problematičnost se projevila zejména v období výrazných měnových výkyvů. V posuzovaném případě spotřebitel namítal, že nebyl dostatečně informován o povaze a rozsahu kurzového rizika, a že příslušné smluvní ujednání je proto zneužívající. Na základě toho se domáhal jak určení neplatnosti smlouvy, tak uplatnění právních následků této neplatnosti, zejména ve formě vypořádání mezi stranami. Klíčovým problémem však byla námitka promlčení vznesená žalovanými, kterou soud prvního stupně akceptoval, když dovodil, že promlčecí lhůta začala běžet již dnem uzavření smlouvy.

Právní rámec věci vychází ze směrnice 93/13/EHS, jejímž účelem je zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitele jakožto slabší smluvní strany. Směrnice definuje zneužívající ujednání jako takové, které nebylo individuálně sjednáno a které v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Důsledkem zjištění zneužívající povahy je především nezávaznost takového ujednání pro spotřebitele, přičemž smlouva může nadále existovat bez něj, pokud je to možné. Současně směrnice ukládá členským státům povinnost zajistit účinné procesní nástroje, které umožní zabránit dalšímu používání zneužívajících ujednání a zajistí reálnou vymahatelnost práv spotřebitelů.

Soudní dvůr ve svém rozhodnutí navázal na ustálenou judikaturu, podle níž procesní pravidla vnitrostátního práva, včetně pravidel o promlčení, sice spadají do procesní autonomie členských států, avšak musí respektovat zásadu efektivity, tj. nesmí výkon práv přiznaných unijním právem znemožnit nebo nadměrně ztížit. V tomto kontextu se posouzení zaměřilo zejména na otázku, zda je slučitelné s právem EU, aby pětiletá promlčecí lhůta pro uplatnění restitučních nároků spotřebitele začínala běžet již dnem uzavření smlouvy, a to bez ohledu na to, zda si spotřebitel byl nebo mohl být vědom zneužívající povahy dotčeného ujednání.

Soudní dvůr tuto možnost jednoznačně odmítl. Zdůraznil, že takový výklad vede k situaci, kdy spotřebitel může být zbaven možnosti účinně uplatnit svá práva ještě dříve, než se vůbec dozví o jejich existenci nebo o zneužívající povaze smluvního ujednání. Vzhledem k tomu, že spotřebitel se nachází ve strukturálně slabším postavení vůči profesionálnímu poskytovateli služeb – jak z hlediska informovanosti, tak vyjednávací síly – je třeba při stanovení počátku běhu promlčecí lhůty zohlednit jeho reálnou schopnost identifikovat porušení svých práv. Soudní dvůr proto konstatoval, že promlčecí lhůta nemůže začít běžet dnem uzavření smlouvy, pokud spotřebitel nevěděl a ani nemohl rozumně vědět o zneužívající povaze daného ujednání.

Významnou část rozhodnutí tvoří rovněž úvahy o vztahu mezi promlčením a judikaturou. Předkládající soud se totiž tázal, zda lze počátek běhu promlčecí lhůty odvodit od okamžiku vydání rozhodnutí Soudního dvora nebo vnitrostátního nejvyššího soudu, která se zabývají obdobnými smluvními ujednáními. Soudní dvůr tuto možnost odmítl s odůvodněním, že nelze od průměrného spotřebitele očekávat, že bude aktivně sledovat judikaturu a vyvozovat z ní závěry o zneužívající povaze konkrétního ujednání ve své smlouvě. Takový požadavek by byl v rozporu s ochranným účelem směrnice 93/13 a vedl by k nepřiměřenému zatížení spotřebitele.

Soudní dvůr nicméně připustil, že relevantním okamžikem pro počátek běhu promlčecí lhůty může být situace, kdy existuje pravomocné soudní rozhodnutí týkající se konkrétního spotřebitele a konkrétní smlouvy, z něhož jednoznačně vyplývá zneužívající povaha určitého ujednání. V takovém případě lze mít za to, že spotřebitel získal dostatečnou vědomost o svých právech a je schopen je efektivně uplatnit. Současně však Soudní dvůr zdůraznil, že důkazní břemeno ohledně existence takové vědomosti nese profesionální strana, tedy poskytovatel úvěru.

Rozhodnutí má významné praktické dopady, zejména v oblasti spotřebitelských úvěrů, a to především těch denominovaných v cizí měně. Potvrzuje, že posouzení transparentnosti a přiměřenosti ujednání o kurzovém riziku zůstává klíčové a že nedostatečné informování spotřebitele může vést nejen k neplatnosti konkrétního ujednání, ale i celé smlouvy. Zároveň však rozsudek zásadním způsobem ovlivňuje procesní strategie stran, jelikož omezuje možnost poskytovatelů úvěrů efektivně se bránit nárokům spotřebitelů prostřednictvím námitky promlčení.

Celkově lze uzavřít, že Soudní dvůr v projednávané věci důsledně rozvinul zásadu efektivity a potvrdil, že ochrana spotřebitele nesmí být pouze formální, ale musí být skutečně účinná. Promlčecí pravidla proto musí být vykládána a aplikována tak, aby reflektovala reálné postavení spotřebitele a nevedla k faktickému odepření spravedlnosti. Tento přístup dále posiluje trend judikatury směřující k materiálnímu pojetí ochrany spotřebitele v unijním právu a představuje důležitý interpretační rámec i pro aplikaci národních právních předpisů členských států.