Nemožnost uplatnění daňového zvýhodnění u paušálistů nebyla protiústavní

Plénum Ústavního soudu rozhodovalo o neústavnosti § 35ca zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 30. 6. 2017.

Stěžovatelka u Ústavního soudu napadla ústavní stížností rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti finančnímu výměru, kterým jí byla doměřena daň z příjmů fyzických osob. Důvodem doměření byla zákonem stanovená nemožnost uplatnění daňového zvýhodnění na děti poplatníkem, který uplatnil u příjmů podle § 7 nebo podle § 9 zákona o daních z příjmů paušální výdaje. Stěžovatelka navrhovala také zrušení předmětného ustanovení, kterým byla tato nemožnost zavedena.

Dle nálezu Ústavního soudu stěžovatelka tvrdila, že neexistuje ospravedlnitelný důvod, proč by některé děti měly být ochuzeny o podporu státu jen proto, že jejich rodič neuplatňuje skutečné výdaje, ale využívá zákonem dané možnosti odečítat výdaje paušální. Celou úpravu omezující možnost uplatnit slevu na manžela a daňové zvýhodnění hodnotila jako neslučitelnou s ústavními principy mimo jiné i pro padesátiprocentní hranici rozlišující druhy základů daně. Nebyla tak podle ní zohledněna faktická výše příjmů poplatníka – poplatník s vysokým příjmem, byť nikoliv ze samostatné výdělečné činnosti – zvýhodnění dostane, poplatník s mnohem nižším příjmem však žádnou z těchto výhod čerpat nemůže jen proto, že jeho dílčí základ daně ze samotné výdělečné činnosti je poměrově příliš vysoký, byť nominálně vysoký není. Tím byla dle jejího názoru založena jen těžko tolerovatelná nerovnost, kdy poplatníci ve srovnatelné sociální situaci mají kvůli nepřiměřeně ostře nastavené hranici struktury příjmů výsledný příjem nižší, v některých případech dokonce o desítky procent.

V průběhu řízení před Ústavním soudem byl přijat zákon č. 170/2017 Sb., kterým bylo napadené ustanovení k 1. 7. 2017 zrušeno. Ústavním soudem proto bylo rozhodováno nikoliv o zrušení, ale o vyslovení neústavnosti předmětného ustanovení.

Ústavní soud přezkoumal napadené zákonné ustanovení jednak z pohledu intenzity zásahu do práva na ochranu vlastnictví, resp. majetku, jednak z pohledu práva na rovné zacházení.

Intenzita zásahu do majetkových práv

Ústavní soud v souladu se zásadou zdrženlivosti nepřezkoumával vhodnost a nezbytnost jednotlivých komponent daňové politiky, nýbrž pouze její případný účinek, resp. možné konfiskační dopady ve vztahu k majetkové podstatě poplatníka. Stěžovatelka žádný z těchto důsledků neuvedla a ani Ústavní soud nezaznamenal, že by přezkoumávaná právní úprava k „rdousícímu efektu“ směřovala. Ustanovení je dle nálezu Ústavního soudu do té míry neutrální, že nerozlišuje mezi poplatníky podle druhu nebo struktury jejich příjmů, ale rozhodující je volba druhu zdanění, kterou si poplatník zvolil. Poplatníci sami mohli zvážit, zda pro ně představuje větší finanční výhodu uplatnění paušálních výdajů anebo zda je pro ně výhodnější své výdaje doložit (uplatnit ve skutečné výši) a získat tak daňové zvýhodnění.

Právo na rovné zacházení

Napadené ustanovení dle nálezu Ústavního soudu nevedlo ani k porušení práva na rovné zacházení dle Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, protože míra odlišného zacházení mezi jednotlivými skupinami poplatníků nebyla zcela zjevně nepřiměřená a v jeho konstrukci nebyl obsažen žádný z tzv. podezřelých důvodů. Rozlišovacím kritériem pro možnost uplatnění daňového zvýhodnění byla povaha jednotlivých dílčích základů daně, respektive způsob určení výdajů, nikoliv rodinný stav a rodičovství. Přezkoumávané ustanovení vycházelo dle Ústavního soudu z toho, že vykazování výdajů procentním ekvivalentem je obecně pro poplatníka výhodnější, a proto od jistého poměru dílčích daňových základů poplatníkovi nenáleží daňové zvýhodnění. Poplatník se mohl rozhodnout, která z variant uplatňování výdajů je pro něj finančně či administrativně výhodnější.