GT verdict: Bankovní sazby mezi prognózou a psychologií

Pokud jste sledovali nedávnou komunikaci kolem měnové politiky a dalšího směřování sazeb, mohli jste si všimnout zajímavého rozporu. Oficiální prognóza vyznívá mnohem restriktivněji, tedy protiinflačně a ve prospěch vyšších úrokových sazeb, zatímco část bankovní rady ve veřejných vystoupeních připouští možnost opatrného úkroku z aktuální úrovně 3,50 % směrem dolů. Základní scénář analytického mainstreamu přitom implikuje stabilitu sazeb, v horizontu příštího roku dokonce nevylučuje jejich mírný nárůst. To je výrazně jiný obrázek, než který ještě nedávno kreslily finanční trhy.

Prognóza počítá s poměrně svižným růstem ekonomiky a jen postupným odezníváním mzdových tlaků. Inflace sice výrazně zpomalila, ale struktura cenového vývoje, zejména u služeb, zůstává citlivá na domácí poptávku a dynamiku mezd. Právě tyto faktory drží bankovní radu v obezřetnosti.

Proti sobě jde několik sil. Mzdové tlaky a vyšší ceny služeb implikují potřebu držet sazby výše, aby byla zachována cenová stabilita. Silnější koruna naopak tlumí dovozní inflaci a otevírá prostor pro mírnější nastavení měnových podmínek. V součtu se tyto vlivy z velké části neutralizují. Základní scénář dnes spíše ukazuje na stabilitu sazeb v roce 2026 než na jejich další pokles. Pokud by přece jen přišlo další snížení, půjde s největší pravděpodobností o technický krok směrem k neutrální úrovni, nikoli o začátek nového uvolňovacího cyklu.

Pro domácnosti čekající na levnější hypotéky ani firmy vyhlížející výrazné zlevnění úvěrů to není povzbudivá zpráva. Centrální bankéři ostatně opakovaně naznačují, že neutrální sazba „začíná trojkou, ne dvojkou“. Jinými slovy: návrat k „levným penězům“ není na stole. Česká národní banka si zároveň nemůže dovolit vyslat signál, že boj s inflačními riziky je definitivně vyhraný. Reputace a ukotvenost inflačních očekávání jsou dnes stejně důležité jako samotná čísla v tabulkách.

Často se přitom objevuje argument, že současná úroveň sazeb dusí investice. Realita je složitější. Výše sazeb dnes není jedinou ani hlavní brzdou investiční aktivity. Firmy více než cenu peněz řeší nejistotu ohledně budoucí poptávky, regulatorního prostředí a geopolitického vývoje. Česká ekonomika je silně exportně orientovaná, a proto je pro ni klíčový i vývoj v zahraničí. Rozhodování o velkých projektech se tak neodvíjí jen od repo sazby, ale od celkového obrazu rizik.

Úrokové sazby jsou stále relativně restriktivní, ale ekonomika si na ně do značné míry zvykla. Ostatně i prognózovaný růst ukazuje, že fungování při této úrovni není nemožné. Investiční aktivitu dnes více než samotná sazba ovlivňuje ochota žadatelů o úvěr pouštět se do rizika, a stejně tak ochota bank tato rizika podstupovat. Kombinace opatrnosti na obou stranách může v konečném důsledku být silnějším faktorem než rozdíl několika desítek bazických bodů.

To platí dvojnásob u malých a středních podniků. Aby se dostupnost úvěrů pro malé firmy viditelně zlepšila, musela by základní sazba klesnout minimálně o další půlprocentní bod. Ani tehdy by však efekt nebyl automatický. U malých podniků totiž hraje pro to, jakou sazbu si nakonec odnesou na úvěrové smlouvě, také jejich historie, projektový záměr a jeho riziko či kapitálová síla banky, nikoliv jen samotná repo sazba.

Větší dostupnosti cizích zdrojů by proto možná více než čekání na „zázračné“ snížení centrální sazby prospěl rozvoj alternativního financování. Ten by mohl vytvořit zdravější konkurenční tlak a nastavit zrcadlo bankám, které se v některých segmentech chovají více rizikově averzně, než je nutné.

Nejpravděpodobnějším scénářem pro naše rozhodování je proto vyčkávání a stabilita sazeb v roce 2026. Debata o jejich poklesu se může vrátit s novými prognózami, zejména pokud by inflace a mzdová dynamika překvapily směrem dolů. Bez toho ale centrální banka pravděpodobně zůstane opatrná. To však není nutně špatná zpráva. V prostředí, kde ekonomická rozhodnutí stojí na důvěře, může být stabilita sama o sobě cennou kotvou.